MujBlog: Swiss Ride 2012

Tento rok jsme se rozhodli, že vynecháme biking v Livignu, protože loňské počasí už lepší být nemůže a projeli jsme, co se dalo. Chtěli jsme změnit i zemi a tak jsme se rozhodli pro Švýcarsko. Původní plán Zermatt jsme zaměnili za bližší Davos-Klosters. Horské středisko využívané především v zimních měsících jako oblíbená lyžařská oblast. Jožka se o Davosu poprvé dočetl na stránkách časopisu Velo a www.trail-busters.com a www.pinkbike.com .

Bylo tedy rozhodnuto, že pojedeme začátkem srpna, kdy je pro tuto oblast obecně nejteplejší počasí. Během posledních měsíců a týdnů před odjezdem se postupně vytvořila formace těchto jezdců:

Jožka, hlavní organizátor akce.

Itálie, Lago di Ledro - sedlo Bocca di Saval

Poolee, který mě letos zklamal, když si pořídil fulla a já zůstal osamocen na HTčku. Mě hned tak nedostanou.

Švýcarsko, Davos - výstup do sedla pod Jenisbergalp

Stanley, Phoenix, který povstal z popela.

Itálie, Lago di Ledro - při stoupání na Tremalzo

Bohuš, jednoznačně největší padač zájezdu. Ale všechno statečně a s úsměvem rozchodil.

Itálie - Bormio, Vladidentro - výjezd k chatě Alpe san Colonbano

Lenka doplnila původně pánskou jízdu a velice překvapila jezdeckými schopnostmi do kopce i z kopce.

Švýcarsko, Davos - v sedle Scalettapass

A nakonec já, Tejky, občas přezdívaný štaflík, jediný věrný svému 8 let starému HTčku.

Itálie, Passo dello Stelvio

Jak už to občas bývá, ne všechno vychází přesně podle plánu a tak se stalo, že v den odjezdu jsme zkontrolovali předpověď počasí a to nám moc nepřálo. Na dalších 5 dní dopředu hlásili časté silné deště. Návrhy na posunutí termínu byly přehlasovány a jelo se. Ale nabrali jsme jiný směr, jako před dvěma roky se cílovou destinací stalo italské Lago di Garda, přesněji Lado di Ledro, jezero asi 600 výškových metrů na Gardou, kde bylo více příležitostí k bajkování. Já, Jožka a Stanley jsme vyjeli z Brna a Poolee, Bohuš a Lenka vyrazili z Prahy.

Pražáci dorazili první do kempu Al Sole ve vesnici Molina di Ledro a nachystali stany. My se dali po příjezdu dohromady a vyrazili na první lehčí vyjížďku na rozehřátí…

Popis kempu: dostali jsme místo u cesty, kde chodili snad všichni. Za představení, které jsme všem udělali, by cirkusáci vybrali jmění. Je mi líto těch, které bolí za krkem, protože si při procházení málem ukroutili krky. Sprchy, záchody, umývárna byly v super stavu. Měli jsme pronajatou malou ledničku za malý poplatek. V kempu byl bazén a kousek jezero. Půjčovna biků, kde vám ochotně poradí a ukážou počasí. Velmi ochotný personál, teda alespoň si myslím, když nám nic neřekli na povalující se prázdné lahváče u stanu. Cena 6000Kč za 3 noci, 6 osob, 2 auta, 2 stany a ledničku (333Kč/os-noc).

2.8.2012

Lago di Ledro, výjezd k chatě Rif. Nino Pernici do 1600 m.n.m.

Před dvěma roky jsme k chatě Nino Pernici jeli s Pooleem a tak jsme ji zvolili za první cíl. Abychom se vyhnuli zmatkům jako posledně, koupili jsme v kempu mapu oblasti Alto Garda, Ledro od Kompasu číslo 096 za rozumných 8EUR. Počasí vyšlo opravdu na Gardu typické, slunečno, bezvětří, horko 30°C. Ve 2 hodiny odpoledne jsme vyjeli po silnici 240 kolem jezera směrem k vesnici Bezzecca, kde jsme zatočili vpravo a začali asfaltové stoupání až do vesnice Lenzumo.

Peška si vybral Poolee hned na začátku, když prořezal duši o vložku v ráfku hned na prvních kilometrech

Odtud vedla již značená turistická trasa 403. Po pár vrstevnících asfaltu uhýbala turistická trasa z asfaltu na lesní cestu údolím Vai. Všichni jsme byli hrdinové a vydali se po ní. Po 5 minutách jízdy a dalších 10 minutách tlačení potkáváme místní turisty, kteří nám radí, že cesta není vůbec sjízdná. Všichni ostatní by to otočili a pokračovali radši po asfaltu, ale my ne, my jsme statečně tlačili dál, tedy spíš výš. Hned při prvním křižování s lesní cestou jsme využili možnost se vrátit na asfalt a zbytek pohodlně radši vyjet než vytlačit. Od chaty Malga Trat už vedla lesní cesta a po ní jsme už pohodlně vyšlapali k chatě Nino Pernici.

Bohuš na trailu z chaty Nino Pernici, ještě před pádem

Po pivním občerstvení jsme pokračovali turistickou hřebenovkou 413 k sedlu Bocca di Saval. Hřebenovka byla většinou jezdivá, občas jsme nějaké úseky přenesli. Přece jenom byl svah pod námi celkem prudký a nemělo cenu riskovat. Lenka zaznamenala první pád, naštěstí bez větších zranění a rychle se otřepala. Ze sedla Bocca di Saval vedlo několik cest, na chatě nám doporučili pokračovat po 413 a tak následoval 200 výškových metrů sjezd. Vyjížděl jsem jako poslední a jen Poolee čekal a natáčel. Po pár set metrech jsem uviděl sedícího Bohuše a Lenku. Zastavil jsem a zjistil škody. Bohuš si na rovném trailu upravoval brýle, najel na kámen a ten ho poslal k zemi. Ošetřili jsme odřeniny a pokračovali dál. Bohuš se celkem rychle zotavil a ve sjezdech zrovna moc nebrzdil. Sjeli jsme až na rozcestí, kde uhýbala turistická trasa 453. Následoval sjezd kamenitými koryty kolmo po vrstevnicích. To bylo moje utrpení, véčka, vidlice pružící 6cm a sedlo pekelně vysoko mě párkrát vykoplo. Ale jel jsem statečně dál a nepodváděl jako ostatní, kteří si sedlo sundali, měli více než dvojnásobné zdvihy vepředu i vzadu a tak vlastně jeli sjezd o třídu lehčí, prakticky jako po asfaltu :-)

Před posledním sjezdem do údolí Dromae

Jak jsme padali níž a níž, tak byl sjezd lehčí a lehčí a nakonec jsme dojížděli po asfaltu do vesnice Mezzolago a zbytek cesty vedl do kempu po rovině kolem jezera. Večer rychlá večere a k neradosti Lenky jsme po večerníčku ulehli a dospávali dlouhou cestu autem. Až na Jožku, ten byl asi přespanej dost. Letos použil mou fintu a skoro celou cestu prospal.

3.8.2012

Lago di Ledro, Tremalzo

Ráno jsme vyjeli v tradičním čase kolem 11h hodiny, abychom si do výjezdu užili příjemné sluneční počasí a mohli vypotit litry krve. Tentokrát jsme objížděli jezero po jižní straně a dále pokračovali vlevo od hlavní cesty 240 po cyklistické stezce do vesnice Tiarno di Sotto. Ráno jsme se dohodli, že budeme stoupat po silnici, kde také vedla turistická trasa 416B. Dojeli jsme na kraj vesnice, uviděli značení 416 a začali stoupat.

Stanley při prvním stoupání

Mírné stoupání se prudce zvedlo, zařadili jsme kašpárky, ale i to občas nestačilo a přišlo první tlačení. Dojeli jsme k vysílači úplně zplavení potem. Mrkli jsme do mapy a Jožka mi říká, že jsem vybral špatnou cestu. Ups. Místo 416B jsme stoupali po prudší 416. Moje poznámka, že přece nejsme Béčka, nebyla přijata s nadšením. U vysílače byli dvě možnosti, pokračovat po šotolině, která pak skončila v lese a přejít přes les na asfaltovou cestu nebo pokračovat dál po 416, která byla v mapě označena čárkovaně s vidinou jistého tlačení. S Pooleem jsme se vydali tlačit po turistickém trailu, ostatní pokračovali směrem k asfaltové cestě. Místy jsme popojížděli, kdy cesta vedla po vrstevnici, ale spíš to bylo jako stoupání po schodech. Na hřebeni jsme projeli kolem jeskyní, některé vedly na druhou stranu hřebene a nabízeli pohled na jezero Ledro. Dojeli jsme s Pooleem na rozcestí, kde se měli obě cesty potkávat. Po chvíli přišli i ostatní, kupodivu po stejné cestě jako my. Sami neví, kudy bloudili.

Tlačení a nošení patří tradičně k naším výletům

Od rozcestí byla cesta snadnější a více jezdivá, takže jsme přenášeli jen krátké úseky. Dojeli jsme až k sedlu Bocca Caset. To už jsme měli nastoupáno asi 1000 výškových metrů. Přehoupli jsme se přes jednu vrstevnici a začali klesat po široké lesní cestě k chatě Garibaldi. U chaty jsme se občerstvili a vybírali další cestu. Podle Jožkové GPS mapy s traily vedla cesta kolem hory Tremalzo k turistické cestě 457. Následovalo tedy 300 výškových metrů stoupání, polovina po asfaltu k chatě Alb Garda a dále po široké, občas kamenité cestě do sedla Bocca di Val Marza.

Tradiční alpská šotolinová cesta do sedla Bocca di Val Marza

Zastavili jsme v pravotočivé zatáčce a pozorovali cestu vedoucí dolů do údolí. Chvilku jsme přemýšleli o dalších alternativách, ale Bohuš to rozlouskl a vyrazil dolů. Postupně se za ním vydali i ostatní. Sešel jsem taky kousek, ale když jsem viděl níž Stanleyho, jak nese kolo, tak mi bylo jasné, že pokud to nejede na fullu, tak já tam na svým kole nemám co dělat. Takže jsem vyšel zpět na cestu a pokračoval dál kamenitou cestou k tunelu, od kterého začala cesta klesat a sjížděl jsem až do sedla Passo Pra della Rosa. Cesta byla široká množstvím kamenů, ale krásným výhledem na jezero Garda.

Sjezd k chatě delgi Alpini

V sedle Pra della Rosa odbočovala jedna cesta do lesa. Zkusil jsem sjet pár set metrů, vypadala jezdivě, ale protože jsem nerozvážně dal mapu ostatním, netušil jsem, kam mě zavede a tak jsem se vrátil hlavní cestu a pokračoval dále až k chatě degli Alpini. To jsem měl za sebou 400 výškových metrů sjezdu a dalších 600 před sebou, ale na kratší vzdálenosti. Od chaty vedla turistická trasa 421 a já se vydal kratší stranou vlevo, která přejela hřebínek, a pak už následovalo padání úzkým korytem vysypaným kameny. Když jsem slézal asi 3m vysokou skalku, tak už jsem toho měl tak akorát dost a dopustil jsem se podvodu, když jsem si snížil sedlo, abych mohl pohodlněji klesat.

Závěrečný sjezd k jezeru Ledro obsahující skalnaté pasáže na prověření techniky lezení v tretrách

Tímto rozbitým korytem jsem sjel až k prvním obydlím. Před vjezdem na asfalt jsem ještě uhnul vlevo neznačenou cestou a dojel lesem až jezeru. Po jeho jižní straně jsem dojel do kempu. Přece jenom jsme vyráželi dost pozdě a tak jsem přijel první. Šel se vykoupat a čekal na ostatní, kteří přijeli o hodinu později.

4.8. 2012

Lago di Ledro, chata Rif. Garibaldi

Abychom to nepřeháněli s pozdními výjezdy, vyjeli jsme už o půl 11. Trasa byla kratší, takže jsme si mohli dovolit pospávat. Na plánu byl opět výjezd k chatě Garibaldi, tentokrát opravdu výjezd po asfaltu bez tlačení a následný sjezd trasou, kterou jsme den předtím tlačili. Jezero jsme objížděli zase po jižní straně a dále pokračovali vlevo od hlavní cesty 240 po cyklistické stezce až za vesnici Tiarno di Sopra. Následoval dlouhý výjezd po asfaltu s množstvím serpentin. Když bylo chvilku času, tak jsme se kochali výhledy na okolí.

Lenka při stoupání k chatě Garibaldi

Po poledni jsme už seděli na obědě na chatě Garibaldi, bike menu + pivo + kafe = 10EUR a ještě k tomu příjemný kuchař, který se přišel ujistit, jestli je vše v pořádku.

Oběd na chatě Garibaldi

Najedení jsme vyrazili ke krátkému stoupání do sedla Bocca Caset. A pak to přišlo. Krátký sjezd po šotolině a jak jsme se dostali do lesa, střídali se už jen kameny s kořeny. Krásná cestička, žádné volné kameny, občas hodně listí, ale všechno jezdivé.

Jožka v jedné z kořenových pasáží při závěrečném sjezdu

Dolů jsme jeli po trase 416B, kterou jsme den předtím tlačili. K jezeru Ledro jsme dorazili už kolem 16 a tak jsme se vyrazili okoupat a trochu dopálit cyklistické opálení.

Bohuš se vydal vytvořit nejlepší snímky z dovolené za použití režimu PinHole

Nechtěli jsme si nechat ujít italskou pizzu a tak jsme navštívili místní restauraci Al Lago. Číšník nás ne zrovna přívětivě přivítal, na obsluhu jsme čekali věčnost, ale jídlo bylo obstojné. Na zákusek se řada nedostala, protože už na terase stál zástup nedočkavých lidí a s rychlostní obsluhy bych se mohl dočkat až ráno. No prostě doporučuji se restauraci Al Lago vyhnout. Večer jsme se projeli kolem jezera a tím ukončili náš pobyt, další den náš čekal přejezd k Bormi na následující dva dny, než se počasí v Davosu umoudří.

Západ slunce u jezera Lago di Ledro - já, Poolee a Jožka (zleva)

5.8. 2012

Lago di Ledro - Valdidentro

Po třech dnech bylo na čase přesunout naši kočovní společnost do jiného kempu. Livigno už jsme měli proježděné a tak jsme vyrazili do malého kempu ve vesnici Vladidentro nedaleko Bormia. Asi největší problém bylo se sbalit.

Lago di Ledro - balení věcí před odjezdem

Ale po dvou hodinách jsme byli připraveni, naposledy jsme si užili skoro tropické počasí a okopali se v jezeru a pak už vyrazili na cestu. Po dálnici cesta moc neutíkala, ale jak jsme přijeli pod Passo dello Stelvio, hned to bylo zajímavější. Serpentiny, kde nebylo vidět, jestli jede auto z protisměru, nás dovedli až do sedla, kde jsme se na chvíli zastavili. Počasí nebylo rozhodně jako na ráno a teplota klesla na 10°C s občasným deštěm.

Passo dello Stelvio - Jožka se mi směje, že si koupil novou bundu a Stanley se snaží nastavit půjčenou zrcadlovku, aby po návratu domů zjistil, že měl nastavené vysoké ISO a všechny fotky jsou skoro kostičkované

Ve Valdidentro jsme nakoupili pivo a víno, neználci (Jožka a Stanley) pak velkou láhev šampaňského. Protože jsme přijeli pozdě, zbyl čas jen na postavení stanů, uvaření večeře a rychlého opití za občasných přeháněk.

Bohuš a Jožka ukazují, že není GoreTex jako GoreTex. Bohuš prezentuje po staletí ověřený model s vodním sloupcem "nekonečno" a prodyšností "přes dírku v podpaží", Jožka je zastáncem novodobého materiálu GoreTex Paclite s vodním sloupcem "tak akorát, aby to nepromoklo, ale zároveň dýchalo" a prodyšností "taky aby se nezapařil jak rajče ve skleníku"

Večerní soutěž Mladý fotograf se ráno ukázala jako chybná, když jsem usoudil, že z 50 vyfocených fotek jsou použitelné tak 2. Zato Jožkovy dříve kritizované párky vařené pod přístřeškem z vlnitého plechu za nočního deště sklidili ohromný úspěch.

Můj příspěvek do interní soutěže Mladý fotograf

6.8.2012

Valdidentro, Alpe san Colonbano

Už se pomalu stalo tradicí, že jsme vyjížděli kolem 11h, ale po předchozí noci nebylo kam spěchat. Cíl byl jasný, chata Alpe San Colonbano. Vyrazili jsme po silnici směr Bormio, jen bylo z počátku složitější najít cestu. Když jsme našli tu správnou odbočku, tak nás čekal už jenom výstup. Aby to nebylo jednoduché, začalo se hned zprudka stoupat.

Hned po půl hodině rozjetí se začalo hodně zprudka stoupat. V pozadí vesnice Valdidentro.

Stoupali jsme po široké lesní cestě číslo N282, ne moc technicky obtížné, ale na kašpárka jeli snad všichni. Občas jsme si odpočinuli v serpentinách, kde se cesta trochu narovnala, ale hned za zatáčkou se prudce zvedla. V polovině přišel opravdu lahodný kousek, na svoje převody 28x32 jsem přemýšlel, jestli slézt, nebo se rozbrečet a říkal jsem si, co bych dal za malou placku.

Lenka asi v polovině stoupání, hned za nejtěžším úsekem.

Na prvním rozcestí jsme odbočili vlevo na N284 a pokračovali k Pian della Torba, kde jsme spadli pár výškových metrů po sjezdovce, ale pak se zase začalo stoupat po N280. K chatě zbývalo 2h chůze, asi 1h na kole. Ano, tak pomalu jsme jeli. A pořád do kopce, lanovka vedla do neznáma, že jsme ani neviděli, kam budeme stoupat. V posledních serpentinách jsme vyjeli z lesa a otevřel se před námi výhled do údolí.

Poolee jenom dokazoval, že i na fullu se dá jezdit do kopce

Na chatu jsme dorazili po 3h stoupání. Zastavili jsme se na jídlo a pivo Stelvio. Objednávání polenty s italsky mluvící číšnicí bylo velice zábavné, protože nedokázala pochopit, že chceme jen 2 jídla pro 6 osob a pořád nám nabízela další kombinace jídel.

Oběd na chatě Alpe san Colonbano

Po obědě jsme pokračovali do sedla. Vzhledem k deštivé předpovědi bylo jasné, že zmokneme. Ale déšť přišel dříve, než bylo předpovězeno. Prakticky už při výjezdu z chaty se hnaly černé mraky přes hřeben. Do sedla Costa San Colonbano jsme ani nevyjeli a v půlce jsme se otočili dolů. Poolee zapomněl brýle v místě, kde jsme oblékali pláštěnky a tak jsme na něho čekali zase u chaty. Jožka si chtěl prozíravě upustit tlak v kolech a ulomil ventilem. To jsem musel komentovat slovy: „Kdybys byl moje dítě, už bych ti dal facku“ a šli jsme se schovat před deštěm zase do chaty. Jak dojel Poolee a Jožka vyměnil duši, dali jsme se do sjezdu po trase číslo N209. Začalo to úzkou pěšinkou po vrstevnici a dojeli jsme na sjezdovku. Chvilka šotolinového sjezdu a už jsme byli zase v lese.

Stanley si tak dlouho vybíral stopu, až se rozhodl jednu projet předním kolem a druhou zadním

Jak mi to tam nešlo, jak jsem nadával. Véčka holt do těchto podmínek nejsou a kolo zrovna moc nebrzdí. Musel jsem jet prakticky krokem, abych nevyletěl z nějaké zatáčky. Ostatní byli ve svém živlu. Když mě míjeli, bylo to, jako by projeli kolem patníku. Když jsem jel poslední, tak jsem se bál, že do někoho vrazím, až nezabrzdím, ale když jsem jel první vlastní stopu, tak jsem měl větší jistotu. Cesta vedla po mokrých kořenech a kamenech, ale nebylo to kameny vysypané koryto jako na Gardě, prostě lesík jako u nás doma. Skoků přes kořeny jsem se radši neúčastnil, přece jenom 6cm zdvihu a prasklá pružina nebyla moc vhodná kombinace. U chaty Alpe Le Pone jsme odbočili na trasu N285 vedoucí do Valdidentro.

Jožka testoval novou výbavu do deště - GTX paclite od SCOTT měla sice větrání v podpaží, ale bahno se na ni doslova lepilo, takže moje salomon je prostě nejlepší

Bohuš se po pádu z Gardy rychle otřepal a při sjezdu brzdy asi moc nezahřál. Jeho vytříbený jízdní styl to odnesla zlomená přehazovačka, ale naštěstí bez zranění a už jen kousek od kempu, takže nějak provizorně dojel. Kola jsme večer opláchli v řece a po večeři brzo usnuli abychom byli připraveni na ranní stěhování do Švývarska. Ten den mě nejvíc podržel GoreTex Paclite od Salomonu. Běžecká bunda sice bez větrání v podpaží a dámské kalhoty velikosti XXL. Opravdu nic nepromoklo, nazapařil jsem se a zima mi nebyla. Hodně dobrá volba do Alp. Mínus dostal batoh Doldy Pace20, na který nejde připnout pláštěnka, ale co můžu čekat, když je to batoh na skialpy. Hned po návratu to vyřešil nový Camelback Mule NV.

Igelitman - Bohuš pod pláštěnku schoval sebe i batoh a to vše za bezkonkurenční cenu

Popis kempu: Místo na postavení stanu – hromada. Dva kameny sloužící jako stoly na vaření. Přístřešek proti dešti se střechou z několika vlnitých plechů, kde se bylo potřeba trochu přikrčit, nebo spíš sedět. Paní na recepci nám ochotně vysvětlila, že máme kemp objet a přijet zadní branou. Všichni jsme pokyvovali, i když nikdo italsky nerozuměl. Zjistili jsme to potom, co jsme čekali na otevření závory u hlavního vchodu, projeli jsme kemp a zadrhli vanou o zem při vjezdu do zadní části kempu. Pak jsme teda uviděli tu zadní bránu a pochopili. Turecké záchody mě zaskočili nepřipraveného. Sprcha, kde byly vidět dráty v zásuvce, mě moc neuklidnila a umývárny byly vydlážděny ve stylu filmů o masových vrazích. Ale za dobrou cenu 2300Kč za 2 noci, 6 osob, 2 auta, 2 stany (190Kč/os-noc).

7.8.2012

Davos/Glaris, Inneralp

Ráno jsme vstávali výjimečně brzo. Už v 6 h jsme byli na nohách a pomalu sbalení na cestu do Davosu. Zastávku jsme plánovali v Livignu, abychom levně nakoupili a Bohuš si pořídil novou přehazovačku. Když jsme kolem 8h vyjeli nad Livigno, ještě bylo zahalené v ranní mlze. Opravdu krásný pohled.

Pohled na Livigno někde pod mraky

To stejné se dalo říct i po příjezdu do Švýcarska. Po průjezdu Livignským tunelem se na nás podívali celníci a když viděli, kolik toho vezeme, tak radši mávli rukou. Do Davosu jsme klesali serpentinami údolí Fluela.

Švýcarsko, Davos, údolí Fluela

Kemp nebyl přímo v Davosu, ale ve vesnici Glaris asi 5km níže. Rozbalili jsme zase náš cirkus, ale stany jsme postavili k cestě, abychom měli „soukromí“. To některým kolemjdoucím nebránilo tomu, aby si povyskočili a pozorovali nás, jak vyvařujeme. K ubytování jsme dostali Kartu pro bezplatné cestování místní dopravou, jen kola se musela platit.

Hned po příjezdu jsme začali sušit mokré věci z předchozího dne

Odpoledne jsme teda vyrazili na první seznamovací vyjížďku. Hned u kempu byla lanovka vedoucí pod horu Rinehorn. Takže jsme se asi 800 výškových metrů vyvezli a pak už jeli jen po vrstevnici. Bylo to strašně jednoduché, až mi to připadalo, že podvádíme a flákáme se. Celou dobu jsme jeli po hřebeni a měli výhled na protější hory.

Kousek pod horou Rinehorn na cestě do vesnice Monstein

Vydali jsme se jižním směrem do vesnice Monstein. Cesta byla úzká pro jedno kolo, s občasným kamením a kořeny na prověření techniky. Ta prověřila Jožku hned na začátku, když skončil v ohrádce pro krávy a poznal jaké je to dostat nakopáno od elektrického ohradníku.

Kdyby mohla, tak se Jožkovy smála jak spadl přes elektrický ohradník

Když jsme klesali níže, dostávali jsme se více do lesa, kde byla cesta hodně kořenovitá. Na rozcestí u Monsteinu jsme čekali na Bohuše, který předvedl ukázkový pád, a překvapivě se mu zase nic nestalo.

Další z Bohušových pádů, je to ten černo/červenej flek za kameny vpravo od značky

Vrstevnicí jsme pokračovali na horu Inneralp a dále pod horu Jenisbergalp nad vesnicí Wiesen. Od chaty Janisberg vedly dolů krásné serpentiny a rychle jsme sjeli dolů. Když jsme se dostali na rozcestí u Wiesenu už bylo 18 h a tak jsme do kempu pokračovali po cestě. I tak to zabralo hodinu.

Částečně jsme jeli po trase 338 – Zügenschlucht gorge

Pohled do údolí při cestě na Inneralp

8.8.2012

Davos, Durannapass

Na tento ten bylo plánováno více ježdění lanovkami a lehčí trasa. Start byl v Davosu a tak jsme po menších zmatcích s lístky pro kolo do vlaku odjeli červeným vláčkem do Davosu. Kousek jsme popojeli k zubačce a vyvezli se až na horu Weissfluhjoch odkud byly neskutečné výhledy do okolí. Standley zvolil na tento den integrálku a tak mi bylo jasné, kterým směrem se to bude ubírat.

Lenka, Jožka a Stanley hledí do údolí Haupter Alp z hory Weissflugjoch

Na sjezdy jsem se moc necítil a tak zvolil alternativu. Sedlo Durannapass. Všichni jsme sjeli do sedla Strelapass a tam jsem se oddělil a směřoval do vesnice Langwies.

Údolí Haupter Alp se sedla Strelapass

První část sjezdu byla spíš nesení kola z kopce a občas jsem měl problém i s chůzí. Posledních pár set metrů k potoku bylo po kamenech a za ním už následoval čistý singletrial.

Most přes potok, kde končila nosící cesta a pokračovala jezdivá cesta

Cestu jsem si ani tak moc neužíval, ale kochal se okolím. V první vesnici Chupfen jsem se zastavil, abych se podíval na dřevěné domky a vyřezávané sochy.

Dřevěné domy vesnice Chupfen

V další vesnici Dorfji byla značená letní stezka přes louky, která mě pak zavedla na lesní sjezd skoro až do Langwies, kde jsem potkal skupinku bikerů na HTčkách, kteří jeli z opačného směru. Řekli mi, že je cesta jetelná až do sedla, občerstvil jsem se v místní kašně a vyrazil. První část byla po asfaltu až k vesnici Strassberg. Nebyla to ani tak vesnice, ale hromada samostatně stojících dřevěných domečků.

Osamocená obydlí při stoupání do vesnice Strassberg

Ze Strasbergu už vedla šotolinová cesta do vesnice Reckholdern, kde se odbočilo na louku a po níž až do sedla Durannapass. Tam jsem si na chvíli lehnul a jen pozoroval hory a bikery stoupající z druhé strany sedla.

Výjezd do sedla Durannapass

Počkal jsem, než přijeli, abych se jich zeptal na cestu. Měli namířeno na Strelapass, kde jsem ten den začínal, takže toho měli dost před sebou. Mě už čekal sjezd. První část k hoře Fideriser sice vedla po louce a za normálních okolností by se dala celá sjet, ale místy byli přes cestu udělané odtokové kanály, vždy několik za sebou v délce asi 3 metry a dalo práci je vůbec přeskákat suchou nohou. Pak následoval kousek sjezd po šotolině, pravotočivá na lesní cestu a ta mě zavedla zase na asfaltku vedoucí do Serneuser Schwendi. To už se pro změnu stoupalo, ale pak už následoval sjezd do Klosters. U lanovky jsem zkoumal nad mapou další cestu, když najednou přijeli ostatní. Jen Bohuš chyběl. Ten pro změnu zase spadl, tentokrát letěl ve sjezdu přes řídítka a už se pobouchal trochu víc, takže čekal na vrchu lanovky. Vyjeli jsme za ním, Jožka, Stanley a Poolee se pustili znovu do sjezdu a my jsme s Lenkou a Bohušem čekali. Zkusil jsem si Bohušovýho Treka a poznal jsem, že na fulla jsem ještě nedospěl a potřebuju cítit, že jedu přes kameny. S jeho odpružením mi to připadalo, že jedu po rovné cestě. Když Jožka, Stanley a Poolee přijeli, vydali jsme se všichni už na cestu do Davosu.

Domlácený Bohuš a obrněný Stanley

Do vesnice Laret vedl kořenový sjezd přes les. Pak už to byl jen asfalt do Davosu, kolem jezera a dál po asfaltu až do Glaris.

Většinou jsem jel trasu 631 - Durannapass

9.8.2012

Davos, Scalettapass - Keschuthe

Ráno jsme výjimečně dlouho nepospávali, protože na plánu byla nejdelší etapa s převýšením přes 2000 m. Vlakem jsme po 8h vyrazili z Glaris do Davosu. Než jsme se vymotali místními uličkami, bylo 9 hodin a my začali stoupat prvních 500 výškových metrů po asfaltové silnici údolím Dischmatal. Celou cestu jsme sledovali cyklistickou trasu s číslem 339. Asfaltové stoupání bylo spíše nudné, ale zato to byly snadno najeté kilometry. Jak jsme se blížili k chatě Durrboden, otevřel se nám krásný výhled na celé údolí.

Stanley při stoupání k chatě Durrboden údolím Dischmatal

U chaty Durrboden proběhla už standardní ranní rozcvička. No a pak už to bylo jenom do kopce. Sklon se zvětšil a před námi bylo dalších 600 výškových metrů. Ale asi na poloviční vzdálenosti než jsme ujeli z Davosu. Cesta vedla po úzkém turistickém chodníku s kameny, které občas vytvářely malé schůdky. Ideální trasa na procvičení techniky. A bylo to přesně, jak psal průvodce: „The trail is 80 or 90% rideable for skilled bikers“, většinu trailu se dalo jet, ale bolelo to a nosili se jen pasáže přes velké kameny.

Poolee přijíždějící do sedla Scalettapass

Do sedla Scalettapass jsme postupně všichni dorazili v 11.30. Podívali jsme se po okolí a nasvačili. Chata tu nebyla, jen nová dřevěná noclehárna.

Pohled ze sedla Scalettapass na okolní hory

Ve 12 h bylo na čase vyrazit dál. Čekal nás sjezd 400 výškových metrů do Alp Funtuana.

Stanley během sjezdu ze sedla Scalettapass

Z počátku se klesalo po vrstevnici a ke konci jsme spadli několika serpentinami rychle dolů do údolí. Většina trailu byla vysypaná kamením, ale všechno bylo jetelné.

Jožka si poskakuje po úspěšném sjezdu

To co jsme sjeli dolů, nás zase čekalo nahoru. Údolím Val Funtauna jsme začali stoupat nejprve po loukách a když jsme asi v polovině výstupu přejeli most přes potok, cesta se opět změnila na single trail s množstvím kamenu, které zvyšovali náročnost výstupu. Jel jsem první a byl dost daleko od ostatních, kteří se fotili na mostku, když jsem uviděl prchajícího sviště. Písknul jsem a on se zastavil a začal si mě prohlížet. Slezl jsem z kola, vytáhl foťák a přiblížil se k němu. Ještě párkrát jsem písknul a svišť si mě přestal všímat a začal se procházet kolem. Asi 10 min jsem ho pozoroval, když přijeli ostatní a shlukli jsme se jako skupinka turistů fotících orloj. Svišť se ještě chvíli předváděl a pak zalezl do nory.

Během stoupání na Keschhute jsme pozorovali sviště, který se před námi doslova předváděl

Zbytek cesty na Keschhutte byl víceméně po kamenité cestě, takže se tlačilo už víc. Celý výjezd zabral zase kolem 2 hodin.

Poslední metry na Keschhute byly spíš o tlačení a nošení

Hodinu jsme strávili na chatě občerstvením s výhledem na ledovec. Před námi byl už poslední dlouhý sjezd do vesnice Bergun. Začátek byl po šotolině a kamenech širší cestou. Jak jsme vjeli do lesa, následoval single trail vysypaný kameny. Při sjezdu jsem zjistil, že mi praskla pružinka od brzdy, takže sem zbytek sjezdu pokračoval po asfaltu, ostatní pokračovali lesem. V Burgunu jsem zkusil najít bikeshop abych mohl brzdu opravit, ale neuspěl jsem.

Pohled na kostel ve vesnici Bergun při odjezdu do Filisur

Asi po půl hodině přijeli ostatní a pokračovali jsme dál do vesnice Filisur. Vyjeli jsme menší kopeček a pak už jsme padali dolů po široké cestě. Ve Filisuru se odpojili Bohuš a Stanley a my pokračovali ještě do Weisenu. Čekali jsme, že to bude už jenom z kopce, ale hned z Filisuru jsme zase stoupali asi polovinu cesty do Wiesenu. Ovšem sjezdy vedly lesními cestami vedle strmého svahu. Z Wiesenu to bylo ještě 10 km a Jožka, Poolee a Lenka zůstali na nádraží. Takže jsem do Glaris pokračoval sám. Od nádraží vedl asi kilometrový výjezd lesem k nějaké hlavnější cestě. Po ní se chvíli klesalo údolím řeky mezi vysokými skalami až k rozcestí na Janisberg a pak už zbývalo pár kilometrů po asfaltu do Glaris. Věděl jsem, v kolik přijede vlak a tak jsem jel celkem rychle, abych byl v Glaris dřív. To se povedlo a přijel jsem asi 5 min před příjezdem a stihl udělat video, jak všichni vystupují z vlaku, které tam moc chtěli natočit.

Většinu trasy jsme jeli po značce 339 – Scalettapass-Keschkutte.

10.8.2012

Davos, Rinehorn - Sertig

Ráno jsme zase podváděli a vyjeli jsme lanovkou na Rinehorn jako první den. Tentokrát jsme zvolily opačnou stranu a sjížděli do údolí Sertig. Celou cestu až k chatě v Sertig Dorfi vedl single trail s kameny a kořeny.

Přejezd přes řeku v údolí Sertig

Po několika dnech ježdění už mě začínali bolet ruce a ramena a tak jsem nezvládl přejet jeden potok a přepadl přes řídítka s jednou nohou v potoku a cítil, jak mi botou proudí studená voda. Narazil jsem si jen loket, ale zbytek sjezdu jsem se nedokázal soustředit. Když jsme přejeli potok do údolí, nastala obvyklá rozcvička a servisní okénko. Chvíli jsme pak sjížděli po asfaltu, ale hned jsme se napojili na další lesní cestu vedoucí po vrstevnici a po ní jsme sjeli až do Davosu.

Stanley během sjezdu do Davosu lesními singletracky

Tam jsem se rozhodl ukončit ježdění na kole a odpočinout si. Sjel jsem po silnici do kempu v Glaris a nachystal se na běh.

Všechno jsem měl připravené ve stanu, vzal si batoh a vodu. Z Glaris jsem vyběhl směrem k Wiesenu po turistické značce na pravé straně údolí. Po silnici byl Wiesen níž než Glaris, ale lesní cesta celou dobu mírně stoupala. Kilometr před Wiesenem přišel první prudký seběh, kde jsem marně hledal brzdy. Zbytek cesty nad Wiesen už vedl jen mírně z kopce, takže se dalo pěkně běžet. Od vrcholu až k rozcestí na Steigrugg byly podél cesty vyřezávané sochy ze dřeva.

Tudy, ukazoval zajíc při běhu směrem k Wiesenu

Prvních 10 jsem v rychlosti minul, ale pak už jsem se u každé zastavoval a fotil. Muselo jich být tak 30.

Jako z bajky o vráně a lišce, jen ten sýr jsem nikde nenašel

Rybář u potoka tekoucího do Wiesenu

Když jsem byl na Wiesenem, čekala mě zase cesta dolů dalším prudkým seběhem serpentinami. Asi v polovině byla odbočka k vodopádu, tak jsem tam s nadšením doběhl, ale byla to jen voda tekoucí přes kámen. Takže jsem pokračoval do Wiesenu.

Branka s elektrickým ohradníkem, jen není jasné, co přesně měla ohrazovat

Jak jsem vyběhl z lesa, napojil jsem se na širší lesní cestu vedoucí od nádraží a běžel opět údolím řeky mezi skalami a několika tunely k rozcestí na Janisberg. Tam na mě čekalo 300 výškových metrů. Z počátku jsem běžel serpentinami vzhůru, ale jak docházely síly, byla to spíš chůze. Minul jsem chatu Janisberg a pokračoval ve stoupání výše a výše. Nad chatou Janisberg se v lese otevřel výhled na protější hory. Pořád jsem stoupal a čekal, kde bude ta odbočka. Když už jsem asi hodinu stoupal, uviděl jsem před sebou tři dřevěné domečky. U jednoho z nich jsem si nabral vodu a vyběhl k rozcestníku. Když jsem to uviděl, tak jsem myslel, že budu brečet. Zapomněl jsem odbočit a vyběhl (teda spíš vyšel) 500 výškových metrů navíc.

Janisberg Alp ve výšce skoro 2000m.n.n. Odtud vedly cesty už jen do vysokých skal.

Nezbylo nic jiného než to otočit a pádit dolů. Přiběhl jsem k rozcestí, u kterého jsem si cestou nahoru říkal, že to nemůže být ono, protože jsem tam byl moc rychle. Takže jsem zatočit správným směrem a běžel v protisměru cesty, kterou jsme první den jeli na kole. Po 3 hodinách běhu už jsem toho měl celkem dost a tak jsem začal pomalu klesat do Monesteinu. Časově mi to vycházelo přesně, abych stihl vlak z Monesteinu. Poslední kilometr jsem zase přemýšlel, čím mám z kopce brzdit, abych neběžel tak rychle. Na zastávku jsem doběhl 10 min před příjezdem vlaku a posledních 5 km se do Glaris svezl vlakem, protože zbytek cesty po silnici mě moc nelákal.

Na kole jsme jeli trasu 647 – Rinehorn-Sertig

Většinu běhu jsem následoval trasu 338 – Zugenschlucht gorge

11.8.2012

Davos, Pischa

Na poslední den jsme si vybrali odpočinkovou vyjížďku údolím Fluela, kterým jsme do Davosu přijeli. Ráno jsme tradičně pospávali a tak jsme se zase svezli vláčkem z Glaris do Davosu, odkud jsme v 11h vyrazili.

Nádraží v Glaris, vlevo za plotem je náš kemp

Když jsme se vymotali z města, začali jsme pozvolna stoupat kolem potoka. Stoupání lesem ze začátku bylo celkem v pohodě, ale jak jsme vyjeli z lesa, tak se do nás zase opřelo slunce. Pokračovali jsme po kamenité cestičce až k restauraci Tschuggen.

Lenka při sjezdu k chatě Tschuggen

Než jsme přejeli silnici, chvilku jsme si odpočinuli po 400 nastoupaných výškových metrech, protože dalších 500 jsme měli před sebou, ale na poloviční vzdálenosti. Přejeli jsme cestu, kolem kostela a začalo se stoupat serpentinami. Cesta byla opět vysypaná kameny, ale většinou se dala jet. Můj styl byl ale takový, že jsem ujel nějaký kousek a pak si musel odpočinout. Neměl jsem už převody, abych mohl jet plynule pomalu, jako Poolee za mnou a tak jsem si výstup musel rozdělit do několika malých úseků. Vždycky jsem si prohlédl cestu, zapřemýšlel, které kameny musím přeskakovat, kterým se musím vyhnout, abych na nich neuklouzl. Pak jsem se rozjel, přejel jsem všechny kameny, kterým jsem se chtěl vyhnout, protože ruce už neměli sílu otáčet řídítka. Asi 100 výškových metrů pod vrcholem jsem uviděl dřevěnou lavičku.

Zastávka po horou Fluelaberg

Krásný výhled na hory a ideální místo k odpočinku. Počkal jsem na Pooleeho, udělali pár fotek a rozhodli se počkat na ostatní. Za chvilku přišel Jožka s Lenkou a pak Bohuš se Stanlym. Lehli jsme do trávy a hodinu jen leželi, relaxovali, jedli a užívali si naposledy okolní výhledy.

Po 10 dnech ježdění se na všech projevila únava, ale Stanley dokázal usnout i během obědové přestávky

Poslední výškové metry k vrcholu lanovky na Fluelaberg už jsme překonali snadno a přišel dlouhý přejezd hřebene k hoře Hureli. Tato pasáž se mi z celého výletu líbila nejvíc. Jeli jsme po vršku hřebene a měli jsme výhled na hory na obou stranách. Na jedné straně byl sráz mírnější, na druhé straně byla kolmá stěna a výhled do zeleného údolí. Po hřebeni vedla úzká pěšinka s kameny, které se daly lehce přejet, sklon nebyl tak prudký, aby se muselo brzdit a celý úsek se lehce vlnil zprava doleva.

Bohuš jede po hřebenu k hoře Hureli

Na hoře Hureli bylo možné zvolit dvě trasy. Jedna byla doporučená jako cyklistická, druhá je více sjezdová.

Poolee sjíždí k odbočce, kde jsme se rozdělili

Zase jsem to vzdal a zvolil lehčí variantu, která není tak strmá a objíždí kopec ze severu a nabízí výhledy na další pohoří. Cesta byla ze začátku hliněná a velice úzká. Po přejezdu hřebene a otočce na jih směrem zpět do Davosu se stávala více kamenitou, ale přeskakovat se muselo jen pár úseků.

Pohled na protější hory Weissfluh a Schwarzhorn

Pomalu jsem padal k jezeru, projel kolem stáda ovcí, které se ve vedru radši ani nehýbali a leželi ve stínu. Po přejezdu kolejí jsem odbočil k jezeru, kam přijeli i ostatní chvilku po mně. Vodu jsem zkusil, ale byla tak dobrá na ochlazení nohou, koupání jsem si rychle rozmyslel. Večer jsme probrali zásoby kapitána a zpracovali zbytek lahví, aby se nám při zpáteční cestě nerozbily.

Celou dobu jsme jeli po trase 645 - Pischa

Popis kempu: Byl hned pod vlakovou tratí a zastávkou, ale přes noc vlaky nejezdí a ráno jsem je stejně neslyšel. Oproti Itálii byly sprchy, záchody a umývárna na mnohem vyšší úrovni. Za kempem byla hadice na umývání kol. K ubytování je karta, která umožňuje bezplatné cestování lanovkami, vlaky a autobusy. Za kolo se pak připlácelo 5CHF za single, 10CHF za celý den na lanovku a pak zvlášť 3CHF na cestu vlakem. Cena 8700Kč za 5 nocí, 6 osob, 2 auta + all incluseve card (290Kč/os-noc).

12.8.2012
Back Home :-(

Ráno nás čekala nemilá povinnost. Sbalit se a vrátit se zpátky do reality. Ještě jsme udělali poslední společnou fotku u jezera a vyrazili na cestu. Z Davosu jsme přejeli do Klosters, tam nás cesta vedla na dálnici, ale to jsme nechtěli, tak jsme se zase vrátili do Davosu a vyrazili zpět stejnou cestou, kterou jsme přijeli.